INDIE 2024

VZPOMÍNKY NA INDII - VIDEOROZHOVOR 

Indové jsou velmi hrdí a přijímat dary pro ně není jednoduché. Ti, kteří to nejvíc potřebují, si paradoxně o podporu nikdy neřeknou. Statečně nesou svůj osud, který díky víře přijímají, jako svůj úděl a snaží se mu čelit dle svých možností a schopností. 

 V rámci rodin by dokonce muž, jako hlava rodiny, mohl považovat přijetí daru, za projev vlastního selhání - přiznání, že se sám neuměl postarat. I toto je potřeba mít na pamětní a s úctou to respektovat. 

Proto nejsou charitativní projevy v této zemi úplně jednoduché a je potřeba se pohybovat "opatrně", našlapovat "zlehka", aby člověk v dobré víře nenapáchal víc škody než užitku. 

Zakoupením záznamu vzpomínkového rozhovoru o Indii změníte život nejen Arati a její rodině, ale také podpoříte možnost přinášet vám další zajímavé reportáže z cest po této krásné zemi, plné barev a kontrastů.

Rozhovor trvá 74 minut a věřím, že se u něho nebudete nudit. Doporučená částka je 200 Kč, pokud to ovšem cítíte jinak, předem děkuji za vaši štědrost. Objednávku vytvoříte vyplněním objednávkového formuláře v sekci CENÍK. Nebo mě můžete kontaktovat jinak.

Každý máme moc dělat v celém světě malé věci s velkou láskou. Děkuji, že pomáháte.

VZPOMÍNKY NA INDII

Let - Vídeň - Abú Dhabí - Kuvajt - Nové Dílí 

Tak jsme konečně v cílové destinaci! Během našich přesunů se ukázalo, že letiště v Abú Dhabí je jedno z nejluxusnějších na světě. Let z Kuvajtu do Indie už byl jiný zážitek. Letadlo bylo plné Indů a já jediná žena na palubě (kromě letušek), zvláštní pocit. Na letišti v Novém Dílí nás oproti domluvě nikdo z hotelu nečeká. V této roční době zde mají zimu. Ranní teplota je 5 stupňů. V hotelu není topení. Voda teče - teplá jen na vyžádání, než se ohřeje, tak je po všem. Jsem vděčná za otužovací průpravu z domu a tělo zahřívám fénem. Třetí den na cestě s minimem spánku nás zmáhá únava. Takže poté, co vstřebáme počáteční kulturní šok - smogová mlha, hluk, všude všichni, opice, buvol, osel, kůň a tuk-tuk kam se podíváš…prospíme na pokoji několik hodin, Špunty do uší se ukazují jako výborný nápad. 

Staré Dílí

Dnes jsme měli možnost ochutnat zblízka kouzlo Starého Dílí. Musím uznat, že si na zdejší podmínky i atmosféru zvykáme poměrně rychle. Smogová situace už byla příznivější, takže místy vykouklo i slunko. Postupně jsme se k různým chrámům a mešitám přemisťovali metrem, rikšou, tuk-tukem, ale taky jsme toho dost nachodili pěšky. Velkým zážitkem jsou tržnice s kořením a čajem. Je to úžasná směsice vůní a barev. V tomto období se koná v Indii nejvíc svateb, díky tomu bylo v obchodech s bohatě zdobenými šaty plno. Na jednu svatbu prý místní kupují celý jeden pytel čili papriček. V Indii jsme chtěli zažít čističe uší a to se nám dnes povedlo. Čističe uší poznáte podle červené čepičky a už 2000 let je běžnou službou na ulici. Tato zvláštní profese má dlouhou historii a dědí se z generace na generaci. K našemu překvapení bylo co čistit a nechápeme, odkud ten "materiál" chlápek bral. Výsledný efekt by se dal popsat slovy: "vítr v uších". Také o holiče a kadeřníky není na ulici nouze a dokonce se za mírný poplatek můžete nechat i zvážit. Indie je opravdu jedinečná. Připadáme si jako na jiné planetě a pozastavujeme se nad tím, jak může země s více než miliardou lidí všech kultur a náboženství fungovat jako celek.

Přesouváme se z Dílí do Džajpuru.

Po rozhovoru s majitelem hotelu v Dílí jsme trochu pozměnili plány a způsob cesty. Jednou jsme tady poprvé, tak si zkrátka necháme poradit. Původně jsme totiž chtěli cestovat 300 km do Džajpuru vlakem III. třídy, což nám nebylo úplně doporučeno. Ostatně jedna cesta vlakem nás stejně nemine. Takže jsme využili možnosti mít k dispozici auto s řidičem, který nám zároveň dělá i průvodce. A jak se dnes ukázalo, poslalo nám ho samo nebe.  Kool je naše krevní skupina, cvičí jógu, vytváří osobní mantry pro ochranu, zkrátka duši každého má přečtenou. V Džajpuru jsme navštívili rodinnou továrnu na ruční výrobu přírodních látek a koberců. Bylo úžasné pozorovat celý ten proces od barvení a potisku látky (barví např. špenátem, mrkví apod.), po braní míry, až po výrobu panské košile na míru. Materiál je nejčastěji hedvábí, kašmír nebo bavlna. Po pěti hodinách cestování se nám naskytla možnost užít si ayurvedskou masáž. Některé z vás uklidním - tentokrát už probíhala péče o naše tělo v salónu a ne na ulici. Džajpur se často nazývá "růžové město" a je hlavním městem indického státu Rádžasthán. Město je protnuto řadou zajímavých památek a jeho historické centrum je od roku 2019 zapsáno na seznamu UNESCO. Měli bychom zde strávit celkem dva dny, než poputujeme dál. Na první pohled nás zaujal palác Hawa Mahal - má tvar vysoké zdi, která kryla ženy z královského rodu při sledování pouličních slavností. Palác nechal postavit pro svých 365 žen maharadža, který tak dopřál každé ze svých žen luxus sledovat život na ulici z vlastního okna. Jídlo nás opět nezklamalo, pokud jde o počasí, je v Džajpuru o poznání tepleji než v Dílí. S hotelem jsme si hodně polepšili - voda teče a dokonce je teplá.

Džajpur 

Tak jsme se konečně ohřáli. Začínám pomalu věřit tomu, že jsem sukni a kraťasy nevezla zbytečně. Počasí v Džajpuru je v lednu perfektní. Průměrná teplota je 22 stupňů, klima je suché a v tuto dobu tady nikdy neprší. Užíváme si dýchatelného vzduchu, slunce na modrém nebi a nádherných výhledů na vrcholcích staveb. Mám pocit, že památek jsme dnes stihli shlédnout víc, než za uplynulé dva roky. Džajpur byl založen roku 1727 mahárádžou a dnes zde žije přes 5 milionů obyvatel. Byl hlavním městem království, takže měl na jeho strukturu velký vliv vkus královské rodiny. Architektura města byla na svou dobu velmi pokroková a patřila k nejlepším v Indii. Pár km od Džajpuru se rozkládá starobylá pevnost Amber. Jak jsme dnes mohli vidět, tuto lokalitu hojně využívají novomanželé pro svatební focení. Potkali jsme jich hned několik v bohatě zdobených vyšívaných šatech, které zářily pestrými barvami. Všechny páry působily tak oddaně, bylo to až dojemné. Obytnou část pevnosti tvoří komplex komnat, kde se odehrávala intimní setkání maharádži s jeho manželkami. Maharádža to měl výborně zařízené: manželky žily odděleně v jiném paláci, vzdáleném několik kilometrů od jeho komnat. Když se chtěl s některou setkat, nechal si pro ni poslat. Zahrady uprostřed paláce působí doslova jako balzám na duši. Okolní lidé jsou zde velice milí a laskaví, usmívají se a když vidí Evropany, chtějí se fotit. Na druhou stranu je všude nespočet prodejců, kteří nabízí kdeco a jsou hodně neodbytní, místy až dotěrní. Jakmile zachytí oční kontakt, nehnou se od vás několik minut. Stejné je to s žebrajícími ženami a dětmi na ulici. Prostě nic pro slabé povahy. Zdejší fauna: sloni, papoušci, buvoli, opice, krávy, velbloudi, kozy, koně, něco jako veverka a holubi - já jsem dnes obdržela jeden zásah asi toho štěstí bude víc, než jsem čekala..Tímto se loučíme s pohádkovým městem, plném rádžů a princezen, abychom se mohli přesunout do Puškaru a setkat se s velbloudy.

Puškar a pobyt v poušti

Z Džajpuru jsme ujeli asi 150 km, abychom se přesunuli do Puškaru, který leží v pohoří Arávalí na okraji Thárské pouště. Puškar nebyl původně vůbec v plánu, ale byl nám doporučen jako ideální klidné místo pro rodinný výlet. O klidu se nedá hovořit, je zde taky pěkný mumraj, ale přeci jenom je to rozdíl, protože město má charakter vesnice. Opět máme pocit, že se ocitáme ve středověku. Na indické poměry zde žije málo obyvatel (22 tisíc). Převažujícím náboženstvím je z 90% hinduismus, následuje islám. Místní lidé nejí maso, nepijí alkohol, nekouří a žijí podle víry. Ta jim ukládá věčné povinnosti, jako jsou mimo jiné poctivost, zdržení se ubližování živým bytostem, trpělivost, snášenlivost, zdrženlivost, ctnost a soucit. S tím pokušením to funguje jako všude na světě a každé pravidlo se dají obejít. Bylo nám naznačeno, že pokud někdo zatouží po světských radovánkách, jako je alkohol, drogy nebo dámská společnost, má to řešení. Lanovkou jsme vyjeli ke klášteru, kde bylo snad víc opic než lidí. Osobně nemám opice ráda, ale za ten výhled to stálo. V Indii požívají opice stejné posvátné úcty jako třeba krávy. Což znamená, že jsou všude, nikdo je neomezuje a dělají si, co chtějí. No a když už jsme v té poušti nemohla chybět návštěva velbloudí farmy s možností projet se na velbloudech. To nebyl nikdy můj sen a komerční akce tohoto typu opravdu nemusím.  Ale když byl v ceně i západ slunce příprava večeře a tradiční tanec místních žen u ohně, neodolali jsme. Ani nevíme jak se to stalo, ale z původních dvou hodin na velbloudech, jsme nakonec byli do půlnoci někde uprostřed pouště. Večeři nám připravil náš řidič, průvodce a guru v jedné osobě a protože obsahovala kozí maso, jedli jsme ji odděleně od ostatních. Jak postupně čas ubýhal (opravdu nikdo tady nikam nespěchá), ukázalo se, že hlavní atrakcí jsme tady my! Byli jsme jediní turisti, pro které ženy tančily a jaksi se předpokládalo (což nám předtím nikdo neřekl), že budeme tančit taky.  Obyvatelé pouště tak měli skutečně o zábavu postaráno. Ubytování v Puškaru je velkým překvapením - že budu trávit dvě noci v krásně zařízeném stanu mě nikdy nenapadlo. Ale přeci jen jsme na okraji pouště, takže v noci moje nadšení trochu pokleslo, když musel můj cestovní fén zase posloužit k vyhřívání prostoru a na sobě jsem měla tři vrstvy oblečení. Slibovaný klid rušily až do rána zvuky bubnů, na což byly krátké i již zmiňované špunty do uší. Je úžasné sledovat mentalitu místních "obyčejných" lidí. Přestože toho moc nemají, jsou stále usměvaví, laskaví a milí a ať už pracují nebo stojí ve frontě na lanovku, dlouhou chvíli si krátí zpěvem a tancem.

Puškar - střet s realitou

Po včerejším křepčení v poušti jsme si konečně dopřáli volnější den. Dopoledne byl větší prostor na cvičení čchi-kung. Náš průvodce nás naučil některé prvky z jógy a v Indii nejvíce oblíbenou hru kriket. Energetické cvičení zde má neuvěřitelnou sílu, mám pocit, jako bych vzrůstala do země. Odpoledne jsme se vydali do centra města. Puškar je známý díky posvátnému jezeru Pushkar Lake, spoustě chrámů a "ghats". Ghat je místo s množstvím širokých schodů směřujících a končících ve vodní hladině. Malé jezero je celé obklopené množstvím různých Ghats, ke kterým směřují Indové, věříci Hinduisté z celé země, aby se zúčastnili obřadních rituálů. V jezeře se nesmí koupat, ale pohřbívají se do něho ostatky zemřelých, podobně jako do řeky Gangy ve Váránasí (tam se také chystáme). V Puškaru se každoročně na přelomu října a listopadu konají trhy velbloudů. Na to se nabalují oslavy, závody velbloudů, trhy, koncerty klasické indické hudby s tradičními Radžanstánskými tanci. Termín konání Velbloudích trhů a slavností je každý rok jiný. Vychází z lunárního kalendáře. Jak jsem už psala v předchozím příspěvku, turistům zde nabízejí svezení na pestrobarevných vozech tažených velbloudem i projížďky na samotném velbloudu. Velbloud mi připadá nejkrásnější ve své svobodné majestátné přirozenosti, proto jsem si tuto zábavu nedopřála. Procházet se ve spleti uliček Puškaru by bylo velmi příjemné, kdyby nás neobtěžovali všudypřítomní pouliční prodejci. Zkrátka, jak jsme turisté jiné barvy pleti (a to jsou chlapci tmaví až až), nemáme šanci projít bez povšimnutí místních nenechavců. Mohlo nás napadnout, že když nám všem neustále zdarma nutí sušené okvětní lístky růží, nebude to jen tak! Postupně jsme doputovali ke zmíněnému jezeru (ke všem posvátným místům musíte vstupovat bosí). V mžiku si nás rozebral každého jeden chlápek a už to jelo: proběhla modlitba snad za všechny a za všechno, přitom jsme vhazovali do svaté vody lístky růží a obdrželi červenou tečku na čelo. Zpočátku to vypadalo dost nevinně, ale postupně působilo setkání velmi manipulativně. Na konci rituálu už byl znát psychologický nátlak, kdy týpci nezapomněli poukázat na zdejší chudobu a potřebu podpořit chrám a kde koho v Puškaru. Největší problém jsem měla s tím, že jsem musela stanovit částku, kterou jsem ochotna zaplatit za "zářivou budoucnost a světlé zítřky" pro sebe a všechny svoje blízké. Přestože jsme jim (každý zvlášť) vysvětlovali, že jsme rodina a zaplatíme společně a chceme se nejdříve poradit, toto nám nebylo umožněno. Na vyřčené částce poté chlápek trval a argumentoval již jednou daným slibem.  Budiž mi útěchou, že jsem si kromě jiného přála "nechť jsou všechny bytosti šťastny", takže už sem nemusíte a je o nás postaráno. Je smutné, že zdejší pouliční "veksláci" nebo lidé, kteří předvádí své dovednosti, ať už je to tanec nebo hra na nástroj, nejsou vděčni za jakýkoliv finanční příspěvek, ale dávají dost okatě najevo, svoji nespokojenost s částkou, kterou je obdarujete. Také jsme si už zvykli, že úvodní stanovená cena za služby zde není nikdy konečná, jelikož každá osoba, která se nějakým způsobem podílí na péči o nás (tanečnice, řidič tuk-tuku nebo rikše, poslíček, vodič velblouda), chce peníze i pro sebe nebo argumentuje tím, že se vám věnoval dýl, než bylo domluveno. O všudypřítomných žebrácích jsem už psala. Stačí na chvíli zastavit autem v koloně uprostřed přeplněné křižovatky a hned klepou na okno ženy s dětmi v náručí a prosí o peníze. Mají nádherné oči i děti a rve vám to srdce. Bohužel, almužna pro jednoho není řešením. Puškar je první místo, kde se v Indii setkáváme s mouchami.  Jinak nás všude míjí krávy, psi, krávy, psi, sem tam kozy a kolem jezera je obrovské množství holubů. Zítra se přesouváme do Agry na Tádž Mahal. Už teď je jasné, že noc bude dlouhá. Nemůžu to popsat jinak, ale je tu neskutečný randál. Nevím, co místní slaví, ale přistupují k tomu zodpovědně. Se slzou v oku vzpomínám na bubny z předchozí noci. Kromě hlasité hudby nechybí ohňostroj a rány všeho druhu - prostě komedianti hadr.  Ideální stav, když jste ubytování ve stanu. Slyšíme vše i přes špunty a ujištění, že látka, ze které je stan vytvořen, má dvojitou vrstvu. Edit: Tak už víme, co se slaví. Probíhá období svateb, které trvají až sedm dní.

Přesouváme se z Puškaru do Agry

Dnešek byl ve znamení cestování.  Překonali jsme autem vzdálenost 400 km, abychom se přesunuli do města Agra, ve státě Uttarpradéš. (V Indii je celkem osm svazových teritorií a 28 států). Doprava v této zemi je kapitola sama o sobě. Na silnici jakékoliv třídy (i na dálnici) se volně prochází krávy, lidé i psi. Jezdí se vlevo, avšak jízda v protisměru není žádným překvapením. Pravidla se zde absolutně nedodržují, kdo si dřív proklestí cestu, ten jede. Že je klakson nejdůležitější prvek na autě nám došlo velice rychle.  Řidiči troubí nepřetržitě, už to ani nevnímáme. Nechápeme jak, ale funguje to. Indové jsou schopni naložit jakýkoliv náklad a přesunout se s ním z bodu A do bodu B. Běžně potkáváme tři lidi na motorce a přeplněné korby (někteří lidé visí z vnější strany náklaďáku). V takovém provozu jsme dnes absolvovali 8 hodin cesty. Naštěstí nám náš úžasný řidič domluvil na trase oběd na rodinném statku, kde jsme si pod modrou oblohou pochutnali na čerstvě připraveném jídle, vyfotili se s vodním buvolem a ochutnali bílou ředkev, kterou nám místní žena utrhla přímo z políčka. Na cestě nás čekalo další milé překvapení: Navštívili jsme starobylý chrám Harshad Mata Temple z 8. století. Ale skutečným skvostem byla studna kráterového typu Chand baoli v Abhaneri v Rádžastánu z 8. – 9. století. Kráter tvoří stěny čtyřboké pyramidy, zanořené špicí hluboko pod terén. 13 nízkých pater se z půdorysu 40 x 40 metrů zužuje směrem do hloubky 30 metrů fascinujícím geometrickým systémem kamenných schodišť (celkem asi 3500 schodů). Studny se v Indii stavěly schodovité, k vodě se tedy sestupovalo pod zem. I podzemní část byla často architektonicko-sochařským dílem, "chrámem vody." Na území dnešních států Rádžastán a Gudžarát bylo vybudováno přes 3000 schodovitých studní. Nadšení jsme byli i z toho, že zde nebylo moc turistů. O to víc bylo možné vnímat silnou energii prostoru, který byl v době své největší slávy vyhledávaným místem setkávání, osvěžení, rituálních koupelí i odpočinku. K našemu "zděšení" jsme po příjezdu do cíle zjistili, že také v Agře probíhají bujaré oslavy. To znamená jediné, že se ani dnešní noc nevyspíme, rozdíl je pouze v tom, že ohňostroje nahradily petardy. V Agře je mnohem chladněji. V hotelovém pokoji je už tradičně zima. Není to tím, že by nezapnuli topení, ale jednoduše zde žádné nemají. Sprchuji se studenou vodou a jsem stále víc vděčná za otužovací trénink z ČR.  Spím ve všech vrstvách oblečení, které mám ve svém malém batůžku. Ráno má být max. 5 stupňů a my už v šest vyrážíme na Tádž Mahal. Uvidíme, zda při východu slunce něco uvidíme přes smog, který je tady hodně zvýšený. Zítra je taky poslední den, kdy nám dělá průvodce náš řidič Kool. Za těch pár dní nám velmi přirostl k srdci a už teď vnímáme, jak moc nám bude chybět. Edit: tak už víme, co se slaví! Na dnešní den je vyhlášen státní svátek, na počest vzniku nového chrámu (asi 400 km odsud). Paradoxem je, že chrám ještě není dostavěn, bude nejdříve za 4 měsíce. Jedná se o populistický tah premiéra a ortodoxní hinduisté z tohoto počinu nejsou moc nadšení. Ostatně ani my… nějak tady máme na ty oslavy štěstí.

Tádž Mahal a Red Fort 

Dnes jsme si přivstali, abychom navštívili Tádž Mahal, jeden z nejznámějších symbolů Indie. Ročně ho navštíví asi 10 milionů návštěvníků. Tádž Mahal stavělo 22 let (1632 - 1654) asi 20 000 dělníků a 1000 slonů. Je z mramoru, který byl na stavbu dopravován z 300 km vzdáleného lomu. Celý povrch je zdobený polodrahokamy a drahokamy a kaligrafická výzdoba je provedena černým mramorem. Ráno by zde mělo být míň turistů a pokud není mlha, je pohled na skvostnou mešitu impozantní. Turistů bylo opravdu málo, mlhy hodně. I tak mají fotky zvláštní kouzlo a místo dýchá posvátnou úctou, kterou umocňuje romantický příběh jako z pohádky: 

Islámský mughalský vladař Šáhdžahán (vládl v letech 1628 – 1658) měl ženu Ardžumand Banu Baygam, které se říkalo Mumtáz Mahal "Perla paláce". Mocný Mughal byl ještě princem, když se oženil s půvabnou dcerou vysokého úředníka. Mumtaz byla zasnoubena s Šáhdžahánem, když jí bylo čtrnáct a jemu patnáct let. Svatba se konala až 5 let poté v Agře. Manželství bylo plné lásky. Po sňatku Šáhdžahán zjistil, jak krásný má jeho žena charakter a dal jí titul Mumtaz Mahal Begum (nejvyšší v paláci). V pěti letech od jejich zasnoubení do svatby se Šáhdžahán oženil se svou první manželkou a po sňatku s Mumtaz se oženil se svou třetí manželkou. Podle oficiálních zdrojů byla však obě tato manželství čistě politického významu. Šáhdžahán byl do Mumtaz tak zamilovaný, že porušil pravidla ohledně mnohoženství a neměl děti s jinými ženami. Podle hlavního kronikáře byly jeho ostatní "vztahy" pouze formální manželství. Intimitu, hlubokou náklonnost, pozornost a oblíbenost měla pouze Mumtaz, něco podobného k ostatním manželkám necítil. Zkrátka vztah, jaký měla Mumtaz s Šáhdžahánem, by si přála prožít každá žena. Jejich manželství bylo naplněné i po milostné stránce. Podle historiků spolu vedli velmi intimní a erotický život, který si plně užívali. Během devatenáctiletého manželství zplodili čtrnáct potomků (osm synů a šest dcer), sedm z nich zemřelo po porodu a nebo ve velmi mladém věku. Během života ji manžel skládal básně o její kráse, půvabu a soucitu. Stala se hlavní manželkou. I když byla Mumtaz téměř neustále těhotná, cestovala s ním na jeho výpravy, byla výtečnou společnicí a důvěrnicí. Při oficiálních příležitostech sedávala po manželově boku, doprovázela ho na dobyvačných výpravách a probírala s ním státní záležitosti. Bohužel, Mumtáz zemřela při porodu posledního dítěte ve věku 38 let. Po její smrti nevycházel vdovec ze svých komnat, vyhlásil dvouletý státní smutek, během kterého bylo zakázáno slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky a používat parfémy. Když panovník opět vyšel mezi svůj lid, měl všechny vlasy šedé, zestárl o několik let a jeho tělo bylo shrbené. Panovník učinil slib, že postaví pomník hodný památky své ženy. Něco, čemu se nevyrovná nic na světě: mauzoleum Tádž Mahal "korunu paláce". Vedoucí architekt stavbu navrhl tak, aby symbolizovala krásu a věčnou lásku. My ještě v Agře stíháme navštívit pevnost Red Fort a po pěti dnech se loučíme s řidičem.  Už v "plné polní" jdeme na vlak III. třídy, ve kterém strávíme na cestě do Váránasí 15 hodin.  Moje intuice napovídá, že dobrodružství právě začíná.

KOOL - náš řidič, průvodce a guru v jedné osobě

Když jsme s rodinou plánovali cestu do Indie, netušili jsme, kolik zajímavých zážitků a míst můžeme v této pestré zemi prožít. Vděčíme za to především úžasnému Kuljeet Singhovi (Kool), který se stal po dobu pěti dnů našim řidičem, průvodcem a přítelem v jedné osobě. Kool nám byl doporučen Abdulem v hotelu v Novém Dílí poté, co jsme mu sdělili plány naší cesty a potřebovali poradit s ubytováním a vlakovým spojením. Včera se naše cesty rozešly tak je na čase, abych mu taky věnovala jeden ze svých příspěvků. Kool si umí poradit v každé situaci, hovoří devíti jazyky, má neuvěřitelný přehled, zařídí cokoliv a je vidět, že ho práce s lidmi naplňuje a baví. Ostatně se tomuto poslání věnuje už dvacet let. Přestože je Ind a žije v Novém Dílí, za svůj život navštívil například Rusko, Londýn, Kanadu - kde v Torontu žijí jeho děti. Jako žena oceňuji, že byl vždy perfektně upravený, stejně jako jeho vozidlo, které udržoval voňavé a ve skvělém stavu. Kool je vyznavačem sikhismu - třetího nejrozšířenějšího náboženství Indie. Sikhismus vznikl v patnáctém století jako nový směr, který se vyhranil proti v té době převažujícímu hinduismu i islámu. Hlásá rovnost muže a ženy a víru v jedno nejvyšší jsoucno. Služba hraje v jejich víře velmi silnou roli. Singhové vždy, pokud je to možné, podporují svou rodinu i jiné členy komunity nejen penězi, ale také prací. Pokládají se za členy jednoho velkého společenství a poskytnutí pomoci, jídla, přístřeší je pro ně samozřejmé. Sikhové, přestože tvoří jen dvě procenta místní populace, jsou hodně viditelnou skupinou. Vděčí za to své pracovitosti a také odvaze. Jsou považováni za výborné a statečné vojáky, piloty, obchodníky a zručné řidiče. Díky svému turbanu a plnovousu jsou nepřehlédnutelní. Také jméno je odlišuje od zbytku indické společnosti a od jiných náboženství. Každý muž sikhské víry má ve jméně uvedeno slovo Singh - lev. Singhové si nikdy nestříhají vlasy a neholí vousy. To ovšem neznamená, že by o sebe nedbali. Kool popisoval, že mu ranní péče o dlouhé vlasy a vousy zabere každý den hodinu. Vlasy si myje, potírá speciálními přípravky, aby je potom pečlivě ukryl pod turbanem. Do vousů si vtírá různé olejíčky a podobně, aby byly upravené a stejně jako knír držely svůj tvar. Kool pravidelně cvičí jógu a jeho mantry, zaměřené na různé životní oblasti (zdraví, rodina, hojnost..), nám často zpříjemňovaly cestu. Vyzařuje z něho vnitřní klid, moudrost a vyrovnanost. Jeho postoj k životu a k hodnotám nám byl velice blízký. Jsme přesvědčeni o tom, že žádná setkání nejsou náhodná a že se naše duše nesetkaly poprvé. Každý, s kým se setkáme, je do našeho života poslán z nějakého důvodu. Díky tomu máme jedinečnou příležitost se od ostatních učit. A toto obohacení je vzájemné. Naše osobnost se vyvíjí jen díky kontaktům s jinou osobností. Proto každé setkání s druhým člověkem představuje příležitost k růstu. Příležitost, jak se naučit víc o sobě. Zkrátka na čas strávený v Indii budeme navždy s láskou vzpomínat především díky člověku, jakým je Kool.

Vlakem do Váránasí

Mladší syn slaví dnes narozeniny.  Jsme zastánci spíš zážitkových dárků, než těch hmotných. Jsem si jistá, že na svoje jednadvacáté narozeniny hned tak nezapomene. Cesta vlakem v Indii je totiž zážitkem na celý život. Pokud jste někdy viděli snímky přeplněných kupé lidmi, kterým čouhají z oken a dveří různé části těla, tak to stále platí, ovšem naživo to má úplně jiný rozměr. Vlak přijíždí na nástupiště a lidé už vyskakují a naskakují, vše v jednom časovém sledu. Původně jsme během našeho putování měli využít vlakové spojení hned třikrát. Nakonec jedeme vlakem pouze jednou, 650 km z Agry do Váránasí a úplně to stačí. Z patnácti hodin je nakonec krásných osmnáct. Jedeme průměrnou rychlosti 45 km za hodinu. Lístky bylo nutné zabukovat už v ČR několik měsíců předem, na místě bychom je jako cizinci nekoupili. Podle zkušenosti místních můžeme mluvit o štěstí, že se to přes web dopravní společnosti vůbec povedlo. V Indii existují čtyři kategorie tříd. My jedeme vlakem III. třídy. Původně jsme měli I. třídu, ale měsíc před odjezdem se k nám řízením osudu přidal i manžel, tak se spousta věcí (vlaky, ubytování) musela překopat. Na nádraží jsme už šest hodin před plánovaným odjezdem. Málokdy tady jezdí vlaky podle jízdního řádu, s tím je nutné počítat. Kvůli smogu nabírají vlaky zpoždění klidně několik hodin. Jdeme na to od lesa a kupujeme si "VIP" salónek na nádraží, kde je trochu větší klid a příznivější prostředí (o příznivějších toaletách se bohužel nedá hovořit). Sedíme naproti obrazovce s aktuálními časy spojů a věříme, že "to nemá kam uhnout".. Do půlnoci vše funguje, přes aplikaci vidíme, že náš spoj nabírá zpoždění. Půl hodiny před předpokládaným příjezdem vlaku jdeme už raději do zimy na perón. K našemu zděšení vypíná místní obsluha všechny informační tabule, když to nejvíc potřebujeme a přestává nám fungovat i datové spojení. S velkou nadějí oslovujeme ostatní turisty, abychom zjistili, že skupinka mladých Korejců je zmatená stejně jako my a Španěl, jenž stojí vedle, taky vkládal všechny naděje do nás. Na informace od pracovníků drah se nedá spolehnout, každou chvíli se mění číslo nástupiště, dozvídáme se, že vlak přijede až za dvě hodiny, přitom na světelné tabuli, která už zase naskočila, je hodinové zpoždění. Aby toho nebylo málo, jen tak mezi řečí se Španěl důvěrně svěřuje synovi, jak je mu strašně zle, a že má střevní potíže.  Zatímco běží na WC hlídáme mu batoh a douškem slivovice se preventivně desinfikujeme zevnitř. V tom začne zmatek a chaos na našem nástupišti nabírat ještě větších rozměrů, to muže znamenat jediné - náš vlak se blíží. Voláme Španělovi jak se věci mají, cpeme se stejně jak ostatní do vlaku a hledáme to správné kupé. Naštěstí naše místa zatím nikdo nezabydlel. Na prostoru 2x3 metry je osm lůžek, já spím z bezpečnostních důvodu nahoře, batohy máme každý pod hlavou. Ve vlaku je kromě lidí taky nějaký hmyz a turecký záchod se vším, co k tomu patří.  Modlím se, aby cesta rychle utíkala a za všemožných zvuků (kýchání, smrkání, dávení, plivání..) se pokouším usnout. Tak alespoň nějaké pozitivum na závěr: jsme rádi, že náš spoj nezrušili (to je kvůli smogu běžné), je tady teplo a zároveň i vzduch - to vím jistě, páč větrák mám 20 cm od hlavy.

Váránasí - místo, kde duše opouští tělo 

Jedním z dalších míst, které poznáváme zblízka při naší cestě po Indii, je město Váránasí. Uvádí se, že je to jedno z nejstarších trvale osídlených měst nejen v Indii, ale i ve světě. Leží na břehu posvátné řeky Gangy a je zasvěceno bohu Šivovi. Ganga je uctívána jako živoucí bohyně a údajně je obdařena mocí očistit tělo i duši. Bylo pro nás nemyslitelné pobývat v Indii a přitom nenavštívit toto svaté město. Váránasím nás provází profesionální průvodce Gagan. Díky němu se spletí úzkých přeplněných uliček se spoustou krámků dostáváme ke ghátům (schody, které vedou přímo do řeky). Ukazuje nám ta zásadní místa a dozvídáme se informace, které s vámi chci sdílet Město dostalo své jméno podle dvou přítoků řeky Gangy - řeky Varany a říčky Así, mezi kterými leží. Ganga pramení v Himalájích a je nejdelší řekou v Indii, její tok měří přes 2500 km. Pro hinduisty je Ganga nejposvátnější řekou na světě. Věří, že je koupel v Ganze očistí od všech hříchů a rozptýlení v jejich vodách jim zajistí spásu duše. Většina hinduistů věří, že život nemůže být naplněn, pokud alespoň jednou v životě nepodstoupí tuto lázeň. Očista je především chápána jako očista duševní. Jak jsme ovšem mohli vidět, realita je taková, že lidé se v řece nejen koupou, ale čistí si v ní zuby, perou prádlo…Do řeky vytékají splašky z přilehlých domů, plavou v ní zbytky ožehlých těl, koupou se tu vodní buvoli…Kremace ve svatém městě představuje pro každého Inda přímou cestu do nebe bez dalších návratů do pozemského života. Proto spousta starých lidí míří do Váránasí, kde doslova čekají na svoji smrt. Ve Váránasí jsou dvě místa, kde probíhá spalování těl zemřelých. My jsme dnes mohli obě místa navštívit a být tak v bezprostřední blízkosti smrti. Posledního rozloučení se z příbuzných účastní pouze muži a nejdůležitější roli hraje při obřadu nejstarší syn (před obřadem je mu oholena hlava). Tělo zemřelého je zabalené do oranžového plátna a je pokryté spoustou květin. Na břehu řeky probíhá očista mrtvého. Nebožtíka pokropí posvátnou vodou z Gangy a nalijí ji také do jeho otevřených úst. Potom očištěné tělo položí poblíž pohřebního místa k ostatním "čekajícím". Každý mrtvý je spálen na své vlastní hranici, kterou postaví pozůstalí buď ze dřeva, které si donesou nebo si ho zde mohou koupit. Před vlastním obřadem spalování je tělo na hranici obloženo dřevem a slámou. Nejstarší syn pak hranici zapálí věčným ohněm, který stále hoří poblíž pohřebiště a za který musí pozůstalí také zaplatit. Tělo hoří asi 3 hodiny. U žen zůstavá na hranici pánev, u muže hrudník (nejtvrdší kosti v těle). Tyto ostatky se poté pošlou po řece. V průběhu kremace se zemřelému pomocí úderů rozbíjí lebka. Důvod je prostý: Hinduisté věří, že místem, kde duše opouští tělo je místo na čele - třetí oko. Bohatší rodiny přidávají na hranici santalové dřevo, které při spalování voní a eliminuje zápach hořícího těla. Popel je pak rozprášen do řeky. Když zemře malé dítě, těhotná žena, svatý muž, člověk uštknutý kobrou či člověk s leprou, tak jejich těla spalována nejsou. V pohřebním rouchu se pošlou po řece Ganze. Jejich duše jdou přímo do nebe. Měli jsme možnost projet se po Ganze na loďce. Z loďky jsme pozorovali všechno to dění na ghátech. Každý jsme také poslali po vodě misku se svíčkou a květinami, jako vzpomínku na duše, které už nejsou mezi námi. Váránasí nás dostalo svou jedinečnou atmosférou, kterou nenajdete nikde jinde na světě. Být tak blízko smrti a přitom ji moci vnímat s obrovským klidem, v její posvátné přirozenosti…to je něco, co se nedá slovy popsat a nemůžou to vystihnout ani fotky. Říká se, že: "Váránásí je starší než historie, starší než tradice, starší dokonce než legendy a ještě dvakrát tak staré, jako to všechno dohromady. V tomto městě je smrt důvodem k oslavě".

Váránasí, průvodce Gagan a další "osudové setkání" 

Průvodce po Váránasí Gagan nám byl doporučen našim milým Koolem a opět se potvrdilo, jak skvěle se dokáže Kool nacítit na lidi a obstarat pro ně přesně to, co je třeba. Gagan je sympatický mladý Ind a pozor milé dámy, ve svých 36 letech je svobodný, bezdětný a má velké charisma. Je to profesionální průvodce s licencí a poslední dva roky vegetarián, praktikující jógu. V době covidu, kdy nemohl provádět, ho dokonce živilo on-line cvičení jógy přes zoom. Gagan mluví třemi jazyky, pandžábsky, anglicky a jako jeden z mála Indů ovládá francouzštinu. Miluje cestování, několikrát navštívil Evropu a Indii má projetou křížem krážem. Jak se nám v průběhu dne svěřil, jsme vůbec první Češi, které kdy po Indii provázel To nám přišlo neuvěřitelné a potěšilo nás to, protože víte jak to je, když je někdo první, tak se vám vryje do paměti a je tam prostě na furt! Gagan mám sestavil plán, ve kterém nechyběla večerní slavnostní ceremonie u řeky Gangy (Arti). Návštěva starého města, prohlídka Nepálského chrámu, Hanumanova chrámu, chrámu Šivy, květinového marketu, ukázka místa, kde probíhal wrestling (venkovní prostor pro zápasy a individuální fyzické cvičení), projížďka na loďce a návštěva ghátů a kremační procesy se všemi rituály, které k loučení se zesnulým patří. Spletí úzkých uliček, kdy vidíte lidem téměř do kuchyně a procházíte se vlastně po jejich dvorku, jsme nachodili pár kilometrů. Pro přesun ke vzdálenějším chrámům jsme využili tuk-tuk, což je při místní dopravě atrakce sama o sobě. Když Gagan zjistil, že bude provázet českou skupinku, napadlo ho (aniž by věděl, čemu se v současné době věnuji), domluvit nám setkání s ženou z Prahy, která se provdala za indického muže a již 13 let žije střídavě v Indii a v ČR. Bylo tak milé, posdílet naše zážitky s někým z domoviny, kdo hovoří česky a zná mentalitu zdejších lidí až na dřeň. Miluju synchronicity, kterými mě Vesmír hojně zásobuje. Děkuji za to každý den. A tak se opět stalo něco, co člověk nevymyslí a kdyby to chtěl naplánovat, těžko by se věc podařila v takové lehkosti, navzdory silným úplňkovým energiím. Jak si tak při čaji povídáme o tom, co nás do Indie přivedlo, vyjde najevo, že ta sympatická Češka je fyzioterapeutka Renata Sahani, lektorka jógy, zakladatelka známé Školy pánevního dna, Metody 3x3, která zde vytváří Zázemí pro ženy Indie. Tuto úžasnou metodu znám, absolvovala jsem kurz před pár lety u její výborné žačky Ingrid Šimkové. Válím oči a nestačím se tomu všemu divit. Jak se to stane, že zde potkám ženu, která stejně jako já miluje provázení lidí šťastným a naplněným životem a věnuje se péči o jejich tělo i duši? Renata nám ukazuje svoje útulné studio i prostornou relaxační místnost, kde probíhá cvičení. Zmiňuje, že se nacházíme v bývalém ašrámu, který zrekonstruovala a vyladila pro účely spolupráce s ženami. Na její kurzy jezdí skupinky žen z Česka. Renata dnes žije šťastný a spokojený život sebevědomé ženy, manželky, milenky, matky dospělého syna. Je ve své síle a užívá si roli ženy, která s láskou a pokorou propojuje západ s východem v soukromí i v povolání. Vnímám, že energie pro cvičení jsou zde velmi silné. Že by počátek nové spolupráce? Kdo ví… zůstáváme ve spojení a loučíme se společnou fotkou a hřejivým pocitem z našeho setkání. Závěr dne jsme s Gaganem strávili v jeho malém obchůdku s esenciálními oleji, kořením, čaji a vykuřovadly všeho druhu. Prostory doma vykuřujeme už několik let a oleje používám ráda ve studiu i na mých kurzech. Takže i v tomto směru se nám trefil do vkusu a společně jsme si pěkně notovali. A jen tak mimochodem, aby těch náhod a setkání nebylo málo: při toulkách uličkami starého města potkáváme naše "známé" Korejce z vlakového nádraží v Agře. Prohodili jsme pár vět a v duchu zavzpomínali na Španěla a jeho střevní dobrodružství. Poslední informace od něj hovořila o tom, že už je mistr v používání vlakových toalet.

Letíme do Bombaje 

Do Bombaje v indickém státě Maharáštra se moc těšíme. Já osobně věřím, že se konečně ohřeju a jsem si jistá, že po tolika chladných nocích si to zasloužím. V Bombaji má být jasno a třicet stupňů. Taky kvalita vzduchu by měla být příznivější, než jsme tady dosud mohli okusit. Dýchatelný vzduch je dnes v Indii už luxusem. Hlavně v metropolích se drží nečistoty ze spalovacích motorů, průmyslu, prach ze stavenišť nebo kouř z pálení odpadů. Z hotelu se přesouváme taxíkem na letiště ve Váránasí a jsme zvědaví, jak bude vypadat vnitrostátní let. Během dvou hodin bychom měli být v Bombaji. Abychom z toho slavení nevyšli, v pátek je svátek, konkrétně 75. výročí Dne nezávislosti. Všude je výzdoba, stužky a balónky v barvách národní vlajky (bílá, oranžová a zelená). Lidé nosí na svém oblečení pestrou ozdobu ve tvaru květiny, hudba hraje všude víc, než jindy a i na letišti nám zpříjemňuje čekání na letadlo taneční vystoupení. Letiště je velké tak akorát a vypadá moc dobře. Kvůli svátku jsou letištní kontroly mnohem důkladnější. Jsme zaskočení úslužným chováním personálu na zdejších toaletách. Postup je následující: Po vstupu jste nasměrování k příslušné kabince, kterou obsluha ještě pro jistotu zkontroluje a vydezinfikuje. Po umytí rukou vám obsluha podá papír a popřeje hezký den. Člověk na něco takového není zvyklý a připadá si jaksi nepatřičně. Je to příjemná změna po všech těch tureckých záchodech nebo i evropských, které jsou vám ale stejně k ničemu, protože se na ně bojíte posadit. Nepřestávám žasnout nad tím, kolik kontrastů se dá v této zemi zažít. Začíná se na nás už malinko podepisovat únava a ubytování v Bombaji naši náladu moc nevyladí. Chtěli jsme naše znechucení zahnat alespoň pivem, ale kvůli svátku vám alkohol nikde neprodají. To jsou paradoxy. Zkratka jiný kraj, jiný mrav. Každá země holt slaví jinak..Jedno vím jistě, dnešní noc bude opět strašidelná, i když teplá. Po střeše v pravidelných intervalech něco běhá a na pokoji je děsný zápach. Je něco po půlnoci a my hledáme na netu hotel, do kterého bychom se mohli zítra přesunout na zbývající tři dny. Je to těžší, než jsme čekali, ale já vím, že zázraky se dějí. Edit: Ubytování v Indii budu věnovat samostatný příspěvek i s fotkami, to si nemůžete nechat ujít.

Bombaj a ostrov Elephanta Island 

Po bezesné noci v Bombaji máme přeci jen víc energie než večer a tak s velikým odhodláním vyjednáváme na recepci hotelu podmínky našeho odchodu a vracení peněz za následující tři noci. Nesetkáváme se s pochopením a je nám stále nabízena výměna pokoje. Toto náš problém ovšem neřeší a trváme na svém. Naštěstí se na naši stranu přidává laskavá Indka, která trpělivě vysvětluje personálu, že jako cizinci jsme na některé věci "citlivější" než běžný domorodec. Mám pocit, že nám onu dámu seslalo samo nebe a děkuji tisíckrát nahoru. Věc se podařila, výsledkem je kompromis, díky kterému nepřicházíme o celou částku a vesele si i s narvanými batohy vykračujeme do víru velkoměsta hledat nové ubytování. Během snídaně nám stoupá sebevědomí a uklidňujeme se tím, že o tak sympatické Evropany přeci musí mít zájem všude. Po telefonické domluvě rezervujeme hotel blízko letiště a konečně máme prostor nasávat atmosféru Bombaje očima turistů. Batohy, které celý den vláčíme s sebou, jsou to poslední, co nás trápí. Věděli jste třeba, že Bombaj je největším a nejlidnatějším městem Indie (20,5 milionu lidí)? Je to komerční centrum země a díky tomu je nejbohatším a zároveň také nejdražším indickým městem. Je středem filmového i televizního průmyslu - jistě už jste někdy slyšeli o slavném Bollywoodu, který tady má domov. A zase jsme u těch kontrastů. Paradoxně je Bombaj také městem, kde narážíme na druhý největší asijský slum, tedy chudinskou čtvrť, kde lidé žijí pod hranicí chudoby. Toto jsme opět zavnímali už včera (a byli svědky toho, že někdo nemá ani ten slum), když jsme při procházení se v noci po ulici míjeli na zemi lidská těla zabalená do deky, děti nevyjímaje. Plán byl jasný, navštívíme Bránu Indie a místní velkolepé muzeum. A že jsou všude mraky lidí, neboť Indové žijí ještě oslavami a je víkend, to už je zbytečné zmiňovat. Ale to bychom nebyli my, aby se u Brány nezrodil nový nápad a už jedeme lodí na Elephanta Island - ostrov, který je vzdálen přes hodinu plavby. Z celého osazenstva lodě jsme jediní "jiní" a tak zase přichází na scénu nesmělé žádosti o společné foto. No, tady musím být upřímná, zájem je především o syny ze strany děvčat, ale i mne dnes oslovili dva muži, kteří vypadali k světu. To každou ženu potěší, v Indii stejně jako doma. Na ostrově Elephanta se nachází nádherný komplex jeskynních chrámů, které jsou vytesány do čedičové skály. Jedna se o úžasné monumenty, obdařené velmi silnou energií, až se tají dech. Z přístavu je to ke vstupu k chrámům na ostrově pěkný kousek pěšky. Ale počasí nám přeje (odhaduji to na krásných 32 stupňů) a i to pivo už se tady dá sehnat, takže máme krásný letní den. My jdeme ke chrámům pěšky, ale líní turisté se mohou nechat odnést až k jeskyním na dřevěných nosítkách nahoru po schodech vedoucích na vrcholek kopce. Taky podél těchto schodů vyčkávají na své oběti nenechaví a vtíraví prodejci nejrůznějších suvenýrů, to se nezměnilo. A také tady si musíme dávat pozor na nečekané překvapení: O láhev vody, v horším případě o kabelku, vás můžou připravit drzé a hbité opice, kterými se to na ostrově jen hemží. Paní před námi přišla o vodu z batohu, ani nevěděla jak! Tak to byly střípky z dnešního dne. Píše se mi to krásně, jelikož si lebedím v pěkném hotelu, po teplé sprše, najezená a voňavá. Z okolních prostor se line takový randál, jak kdyby se slavil příchod Nového roku. Ale mám svoje špunty do uší Kdo necestoval aspoň čtrnáct dní po Indii, ten nepochopí…

Jídlo a pití v Indii 

Barvy, vůně a chutě indické kuchyně jsou tak intenzivní jako Indie samotná. Je pikantní, specifická, a přitom tak rozmanitá. K typickým rysům indické kuchyně patří hojné používání koření s převahou vegetariánských pokrmů. Hlavními surovinami jsou rýže, obilniny, luštěniny, mléčné výrobky (jogurty, máslo ghí), zelenina a koření. Vegetariánskou stravu jsme uvítali a dělá nám moc dobře.  Díky tomu, že v Indii existuje mnoho variant koření a zeleniny, není vegetariánská strava jednotvárná. Indové v ní identifikují šest základních chutí: sladkou, slanou, kyselou, trpkou, hořkou a palčivou. Mezi nejznámější indická jídla patří aromatická rýže biryani (rýže s voňavým kořením), tikka masala (grilované maso v rajčatové omáčce), butter chicken (jemnější máslové kari), dhal z červené čočky, vindaloo (výrazné a ostré kari), palak paneer (indický sýr se špenátem). Z pečiva jsou to placky roti, chléb naan a chapati. Z nápojů je to především indický čaj, káva a jogurtový nápoj lassi. My ujíždíme na čaji masala, který jsme si tady oblíbili.Tradičně se indická jídla jí na zemi nebo na nízkých stoličkách. Většinou se nepoužívá příbor, jí se pravou rukou, zatímco levá slouží k nakládání na talíř. V restauraci jíme samozřejmě u stolů a příbor je taky po ruce. V indické kuchyni se používá velká spousta koření, jako je chilli, kardamom, kmín, kurkuma, koriandr, zázvor a česnek. Mezi nejznámější kořenící směsi patří především garam masala Náboženské vyznání ovlivňuje v Indii mnoho aspektů každodenního života a stravování není výjimkou. Je zajímavé, že muslimové nesmějí jíst vepřové maso, hinduisté zase hovězí. Zapřisáhlí hinduisté maso nejedí vůbec, protože věří, že brzdí jejich fyzický a duševní rozvoj. Mléčné výrobky naopak jejich tělo i duši pročišťují a v Indii chutnají výtečněJe zajímavé, že doma mléčné výroby téměř nejím, ale tady všechno chutná a funguje jinak. Většina Indů se tradičně vyhýbá alkoholickým nápojům a zůstává věrná indickému čaji masala. Tento nápoj se pije horký a hodně nám chutná. Připravuje se z kravského, kozího či velbloudího mléka, do kterého se přidá koření, jako je zázvor, hřebíček, kmín, kardamon, celý pepř a vše se krátce povaří. Během chvilky se na povrchu vytvoří otápek a my se tak ve vzpomínkách vracíme do dětství, kdy nám maminka nebo babička připravovala "kakajo". Jak jsme mohli zažít v poušti, vyhýbání se alkoholu má v poslední době hlavně u mladých lidí trhliny a i tenhle tradiční přístup se začíná pozvolna rozpouštět. Vedle whisky a rumu už tu a tam v indických městech natrefíte i na pivo. Tuto skutečnost jsme samozřejmě nepodcenili a zásoby slivovice jsme si coby desinfekci vezli s sebou z ČR.  S pálenkou se snažíme šetřit a když se mladší syn při noření ruky do batohu pořeže o žiletku, desinfekce přichází na scénu. Mimochodem slivovici jsme do Indie propašovali v plastových lahvičkách s nálepkou Covid disinfection, které manžel ještě narychlo vytiskl v den odjezdu. Také nás zaujalo, že po každém jídle přinese obsluha misku s anýzem a cukrem (každé je zvlášť). Do dlaně se dá množství asi jedné lžíce a konzumujete. Mimochodem, v zemi, kde je hygiena palčivým problémem úplně nechcete jíst jídlo z dlaně, i když z vlastní.  Tyto bloky v sobě rychle překonáváme, abychom mohli být odměněni zajímavým gastronomický zážitkem. V ústech máme sladce kořeněnou chuť připomínající lékořici s příchutí fenyklu. Anýz účinkuje proti plynatosti, podporuje trávení a posiluje žaludek. Ze střev odstraňuje škodlivé hnilobné a kvasné procesy. Toto věděli lékaři už před 3500 lety a v Indii se této osvědčené cesty drží dodnes. V lepší restauraci vám na závěr donesou nádobu s horkou vodou a citronem na umytí rukou. Zažili jsme to až dnes a je to velmi praktické. My jsme dnes totiž měli hned dva skvělé průvodce. Společnost nám v Bombaji dělal Prajwal a Kuwarji. Jsou to přátelé našich synů a seznámili se před osmi lety na mezinárodním dětském táboře v Thajsku. Toto jediné setkání jsme plánovali už doma a dnes se vše k naší radosti povedlo. Je to paráda, když se opět pohybujeme městem s místními, co se vyznají. Kluci nás vzali do Národního parku Sanjay Gandhi, který je přímo v srdci Bombaje a je jedním z nejfrekventovanějších národních parků na světě. Park je domovem nejexotičtějších druhů flóry a fauny v zemi a nachází se v něm víc než 2000 let staré jeskyně Kanheri. Je útočištěm pro tygry, lvy, jeleny, leopardy, opice, hady, motýly…Závěr dne jsme zakončili společnou večeří. Díky tomu jsme pochopili některé místní gastronomické zvyklosti. Například, přestože si každý vybere jídlo podle svého gusta, číšník porci rozdělí a dá na talíř mezi všechny strávníky, takže každý ochutná všechno. Zkuste to u nás udělat třeba s řízkem a se svíčkovou. Ještě doma jsme si mysleli, že bychom během indického putování mohli zredukovat svoji váhu. Dost naivní představa. No co už, je potřeba si dávat malé cíle. 

Hygiena v Indii 

Dnes nakousnu téma kvůli kterému by většina z vás zřejmě do Indie nikdy nejela. Z mých předchozích příspěvků a fotek jste možná zaznamenali, že hygiena a úklid jsou pro tuto zemi velmi ožehavé téma. Avšak oproti očekávání nejsou Indové žádné špindíry, jen to mají hozené trošku jinam, než my. Je pravda, že moc neřeší, v čem se myjí, ale myjí se klidně každý den. Jakákoliv voda je pro ně zdroj očisty, a tak se klidně vykoupou tam, kde by to zhýčkaného Evropana ani nenapadlo. Na severu je to s vodou horší, tím pádem i s hygienou. Toho si nešlo nevšimnout. Důvodem jsou omezené zdroje vody. Řeky a různé stojaté vody v nádržích tady totiž permanentně "kvetou". Postupně zjišťujeme, že na ulici je špína nejhorší kolem nádraží, na okrajích měst a ve stokách. Ty podle smradu poznáme už na dálku. Co se týká nepořádku v ulicích, je to dost podobné všude v Indii - prostě cokoliv Ind nepotřebuje, tak to odhodí. Něco sežerou zvířata, zbytek se jednou denně zamete na hromady a podpálí. Jak všichni víme, plast pěkně smrdí a blbě hoří, takže toho pořád dost zůstává i pro další den. A smog se vesele tvoří! V Indii musíme taky pečlivě hlídat každý svůj krok, abychom nešlápli do něčeho měkkého a smradlavého. V tomto směru byly asi nejzáludnější uličky podél ghátů ve Váránasí, ulice do centra Agry a Džajpuru. Problémem v ulicích je taky betel, tabák a nevím co všechno ještě Indové žvýkají. Způsobuje to nadměrnou tvorbu slin, které po vyplivnutí lepí a vypadají a znějí, jak kdyby člověk s tuberou dávil plíce. (Nejhorší bylo poslouchat tyto projevy několik hodin při cestě vlakem). Čistotě ulic samozřejmě nepřidají ani další způsoby lidského vyměšování. A když jsem už zmínila ty vlaky: Ve vlacích je nepořádek hlavně z toho, co odpadává lidem během konzumace jídla. Indové se nezdráhají vyhodit věci klidně ven z okna. Dělají to s klidným svědomím. Ty odpadky kolem kolejí živí velkou skupinu lidí, kteří tam fungují jako popeláři a díky tomu mají práci… Ve většině hotelů, které jsme navštívili, nebyl problém potkat promočené a plesnivé zdi, hlavně ty v těsném sousedství s koupelnou (ale zaplať Pánbůh za ni). Pod postele jsem neměla odvahu se podívat a o převlékání povlečení jsme v některých případech raději moc nepřemýšleli. Pro velký úspěch budu ubytování v Indii věnovat speciální příspěvek. Možná byste čekali, že se alespoň v chrámech najde čistější prostředí. Zvlášť, když se do všech chodí naboso. No…většina hinduistických chrámů i mešit a hrobek je obývána hejny holubů a tlupami opic. Jak naznačují naše bílé ponožky, kterých máme na "tour de Indie" omezený počet, po těch opicích a holubech tam rozhodně nikdo neuklízí. Edit: První vystoupení z taxi, když nás řidič dovezl v Dílí před "hotel" byl šok! Vůbec se mi nechtělo opustit pokoj a jít se procházet městem. Zvlášť, když jsme začínali tím nejhorším, což můžeme posoudit až teď, v závěru putování. Člověk si ale na zdejší atmosféru, pachy a prostředí rychle zvykne a časem už to nevnímá. Na co si ale nezvyknete nikdy, je zdejší chudoba a žebrající na ulicích. Rozměnili jsme si peníze a snažili se přispívat alespoň těm, u kterých jsme to tak cítili. Je zajímavé, že oni neděkují - tvůj dar, tvoje volba.

Krávy, trus a jeho využití 

Tímto příspěvkem bych vám ráda rozšířila obzory, snad bude místy i úsměvný, přestože je to rozprava doslova "o ho-ně". Kráva je v Indii posvátné zvíře a v minulosti za její zabití padaly i tresty smrti. Pro mnohé Indy je dodnes zárukou přežití. Dává mléko, sýr a kravince, které se používají jako palivo, nebo jako tepelná izolace domů. Kraví moč je pro hinduisty také posvátná a v destilované podobě je v Indii žádanou komoditou. Má mít desinfekční účinky a navíc vyhání zlé duchy. No nekupte to! Krávy v Indii potkáváme doslova všude, ať už jsme na vesnici, dálnici nebo ve městě. A jak se tak prodíráme ulicemi Indie, více než na památky, davy lidí a množství aut, musíme dávat pozor a pečlivě sledovat, do čeho právě šlapeme. V Indii se kravský trus po staletí využívá jako palivo na topení, vaření nebo hinduistické rituály. Navršené hromady trusu jsou na venkově všudypřítomné. Používají se také jako přírodní hnojivo. Bochníky trusu smíchaného se senem a sušené na slunci vyrábějí především ženy ve venkovských oblastech, kde se také nejčastěji používají. Indové mají o toto zboží velký zájem a dnes už není problém objednat je i přes internet. S chladným počasím totiž roste poptávka o tento artikl i mezi lidmi z měst, kteří se během venkovních akcí zahřívají při ohních. Zvlášť obyvatelé měst, kteří vyrostli na venkově, mají zápach trusu rádi. Připomíná jim to staré časy. Úplně tomu rozumím. My bychom řekli: "vůně domova". Kravský trus potřebují Indové nejen na zahřátí či vaření a pro obřady, jejichž součástí je oheň, ale najdou se i jiné, mnohdy bizarní rituály: Jak jsem už psala, kráva je v Indii považována za posvátné zvíře. Při různých náboženských příležitostech se zdobí a ověsí věnci z květin. Například lidé ve státě Madhjapradéš věří, že jim kravský trus přinese štěstí. Jsou o tom přesvědčeni rodiče, kteří do kravských výkalů vrhají své děti, aby jim zaručili lepší budoucnost. Koupel v kravském hnoji nazdobeném květinami a pavími pery má pomoci zachovat potomkům zdravý život bez nemocí a přinést do života štěstí. Rituál je starý několik století a sbírání kravského trusu začíná už několik týdnů před ceremoniálem, aby se dostalo na všechny děti z vesnice. Také na jihu Indie nezůstávají pozadu. V listopadu se pravidelně koná festival, při kterém se účastníci navzájem mažou kravským trusem. Ten po sobě potom i házejí. Proč ne? Když vesničané věří, že má kravský trus léčivé účinky a že se jím dají léčit kožní infekce a problémy s vypadáváním vlasů. Existuje další festival, jehož třeštění se účastní stovky lidí z celé vesnice. Metají po sobě ztvrdlý kravský trus (koláčky) na památku bájného sňatku dvou božstev. Po ohromné bitvě následuje očištění, usmíření a božské požehnání pro všechny potřísněné účastníky. Koláčky jsou čtvrt až půlkilové "bochníky" sušeného, sluncem vypečeného kravího trusu. Na povrchu mají tvrdou krustu, pod kterou se skrývá měkká výplň. Bitva nemá vítězů ani poražených, stejně jako sňatek bohů. Účastníci souboje věří, že jim štěstí a zdraví, které se na ně chvíli snášelo z nebes, přináší prosperitu, vláhu a úrodu. Jak známo, pravidla se obcházejí v každé zemi a tak si posvátnost krávy muže každý vykládat jinak. A tak se od místních dozvídáme, že i tady fungují nelegální jatka, kde kůži z krav zpracovávají lidé z nejnižší kasty. Na venkově je stále kráva zdrojem obživy a náležitější úcty, než v přelidněných městech. Bohužel většina Indů má dost starostí postarat se vůbec o sebe, natož aby se starali o krávy. Jakmile kráva zestárne, vypustí jí do ulic a tím jí pomyslně dávají svobodu. A tak krávy na ulicích Indie živoří na hranici podvýživy díky žaludkům plných plastů. Potulují se volně po ulici v dost zbídačeném stavu (jako většina bytostí, které jsou odkázány na život na ulici) a hledají cokoliv, co by snědly. Ať už věříme v jejich posvátnost či nikoliv, je to zvíře s nádhernýma očima, ze kterého jde navzdory okolnostem neuvěřitelný klid a vyrovnanost. 

Ubytování v Indii 

O ubytování v Indii jsem původně neměla v úmyslu psát, ale vzhledem k tomu, že nám přineslo nejedno překvapení, zaslouží si i toto téma podrobně rozebrat.  Často bylo našim cílem najít pokoje, řečeno slovy klasika: "s ramínkami bez štěnic". Chceme věřit tomu, že se nám to povedlo Indie nabízí velkou škálu ubytování všech úrovní, vybere si každý, záleží jen na tom, jaké máte nervy a rozpočet. V nabídce jsou hotely pro "baťůžkáře", tedy pro ty, kteří šetří každou korunu, i pro ty, kteří si přijeli do Indie užít luxus a chtějí zažít, jaké to je bydlet jako sultán v paláci (v našem případě jako císař). Jak už jsem zmínila několikrát, Indie je zemí nekonečných možností a člověk tady sežene vše. V každém městě najdete levné hotýlky i ty drahé, záleží taky na regionu. V turisticky vyhledávaných centrech, jako je například Váránasí, jsme velmi pocítili, že je cena mnohem vyšší. Během pobytu zjišťujeme, že kvalita ubytování se liší hotel od hotelu a je nemožné odhadnout, jak čisté prostředí můžeme očekávat. Často vypadají pokoje na fotkách úplně jinak než ve skutečnosti. Už jsme taky odhalili kamufláž, kdy recepce i chodba působí nově a přívětivě, ovšem pokoje za dveřmi připomínají čistotou hospodářskou místnost na statku a bojíte si zde odložit svršky (často ani není kam). Některá ubytování mají pokoje jen se základním vybavením - postel a obrázek na stěně a k našemu překvapení jsou většinou úplně bez oken. Jako přikrývka slouží deka, která nemusí být vždy vypraná, to většinou zjišťujeme velice rychle a řešíme to alespoň prostěradlem navíc. Špinavé a děravé povlečení není překvapením. V každém pokoji je na stropě větrák (což v lednu úplně nevyužijete). Pokud to jde, snažíme se vybírat hotely střední úrovně. Můžeme tak okusit luxus v podobě koberců, vlastního příslušenství a televize. Pokoje jsou vybaveny koupelnou, voda zpravidla teče "čůrkem" a otužovací průprava se vyplatí - ne všechny mají teplou vodu. Tím, že se hodně přemisťujeme (v jednom místě jsme 1-2 dny) a na pokoji trávíme jen noc, nemáme přehnané nároky. Ale buďme upřímní, po utrmáceném dni sníte o čisté posteli, teplé sprše a tiché klidné noci, tento sen se však v Indii plní málokdy. Asi nejluxusnější hotel s péčí hotelového poslíčka jsme zažili v Džajpuru, škoda, že jen na jednu noc. A potom, co jsme se nečekaně přestěhovali, i v Bombaji. V Puškaru jsme využili možnosti spát dvě noci v zařízeném stanu. V kombinaci s bujarou oslavou, která trvala nepřetržitě do ranních hodin a zimou větší, než obvykle, se i tato zkušenost stala nezapomenutelným zážitkem. Naopak velkým rozčarováním bylo ubytování ve Váránasí. Hotel, který jsme zabukovali už doma nám v den příjezdu naši rezervaci zrušil, tak nám narychlo sehnal ubytování náš nový průvodce Gagan. Vzhledem k lokalitě patřilo paradoxně k nejdražším. Díky světlíku u stropu, kde nebyla ani síť, zato tam byla mříž, bylo na pokoji snad tisíc komárů a zima už fakt neuvěřitelná - situaci už nezachránil ani můj cestovní fén a slivovice. Po noci strávené ve vlaku toto nechcete. Vydrželi jsme jednu noc a na druhý den se přesunuli jinam. Stejná zkušenost nás čeká v Bombaji. Že je pokoj malinký a není kam pořádně odložit věci, to bychom ještě za ty nehorázné peníze překousli. Ale že jsou všude bílé tablety a místnost je tím pádem strašně cítit naftalínem, to nemůžeme rozdýchat (doslova)! Odpuzuje to nejen hmyz, kvůli kterému to zde zřejmě mají, ale hlavně lidi.. Už víme, proč chtěli platbu na čtyři dny předem! Snažili jsme se vyměnit hotel, bylo to napínavé, ale nakonec se zadařilo. Na naši pouti jsme vypozorovali zajímavý jev. Pokaždé, když nám osud připravil ohledně ubytování nějakou zapeklitost, bylo to proto, abychom byli následně odměněni luxusem, o kterém se nám v Indii ani nesnilo. A tak se mi zase připomnělo, že člověk musí poznat a umět přijmout to horší, aby mohlo přijít něco skvělého.

Rozdělení společnosti v Indii 

To, že je v Indii od nepaměti zaveden kastovní systém není žádným tajemstvím, ale oficiálně je o rozdělení společnosti zakázáno hovořit. Samozřejmě mně to nedalo, takže i na toto téma jsme zavedli řeč s našim průvodcem Koolem. Ten nám vysvětlil, že se indická společnost tradičně dělí na čtyři společenské vrstvy a každou spojuje s nějakou činností, povoláním. Tedy velmi obecně uchopeno: Bráhmani jsou kněží a elita, kšatrijové jsou vládcové a válečníci, vaišjové pracují jako obchodníci, rolníci, řemeslníci a šúdrové jsou dělníci, sluhové a námezdníci. Mimo systém stojí ještě jedna velká, nejnižší a velmi opovrhovaná skupina lidí, jenž se označuje jako dalité - "nedotknutelní" nebo správněji "nedotýkatelní". Podle hinduistických pravidel a tradic je zrození se do této vrstvy trestem za hříchy spáchané v minulých životech. Také dalité se dělí do mnoha dalších kast a podkast. K mému překvapení jsem zjistila, že dalitů je v Indii asi 200 milionů, což je témeř 17 % indického obyvatelstva. V minulosti bývali dalité vyloučeni ze společenského a náboženského života a vedli dost strastiplný život v bídě, otroctví a ponížení. Byli bezzemci, někteří třeba mohli vycházet z domu jen v noci, nesměli si zahalovat vrchní část těla, nesměli se přiblížit k lidem z vyšších kast, museli, a mnohdy stále musí, vykonávat jen práce, které hinduisté považují za nečisté: odklízejí uhynulý dobytek, kopou hroby, čistí ulice a záchody. Setkali jsme se s nimi v reálném indickém prostředí často. V paměti nám všem utkvěl třeba malý chlapec, který velmi špinavý, bosí a v roztrhaném oblečení lezl ve vlakové uličce po čtyřech a holou rukou vymetal ven z vlaku odpadky, které ostatní odhodili na zem. Oceňovali jsme, že se za almužnu snaží pracovat a nenatahuje jen ruku, jak to tady dělá většina ostatních…Bylo to šílené! Kasta je dědičná, člověk se do ní prostě narodí. Určitou možností je mezikastovní sňatek, ten ale bývá komunitou špatně přijímán. O tom ví své Renata Sahani, která nám při setkání ve Váránasí vyprávěla, jak indická rodina jejího muže nemohla překousnout, že si on, příslušník nejnižší kasty, bere za ženu fyzioterapeutku, mentorku a lektorkou jógy. Přesto nakonec měli svatbu v chrámu, za což je Renata velmi vděčná, ale ceremoniál a vše kolem nebylo tak okázalé, jak by si zasloužili. Po třinácti letech Renatu manželova rodina miluje a s otcem i se sestrami mají krásný vztah. Mezi kastami jsou obrovské rozdíly a některé základní charakteristiky se mohou v různých regionech měnit. Mezi kastami panuje rivalita. Vnímání postavení se může v různých oblastech lišit v závislosti na velikosti kasty, majetku a moci. Pokud například rodina spravuje dostatek polností, mohla se stát v průběhu let dominantní, přestože byla tradičně vnímána jako kasta nižší. Když se Indie stala nezávislou zemí, zákaz diskriminace na základě kasty si v roce 1950 zakotvila i do ústavy. Ta zaručuje systém kvót, který má nedotknutelným zajistit patnácti procentní podíl pracovních míst ve státní správě, samosprávě a na univerzitách. Takže oficiálně jsou kasty v Indii vládou a zákonem zakázané... Jenže zbavit se kastovního systému není tak jednoduché. Příslušníci vyšších kast se nechtějí vzdát své nadřazenosti. Ekonomická situace dalitů se pomalu zlepšuje, gramotnost vyrostla na téměř osmdesát procent a moderní doba maže rozdíly. Mnoho Indů využívá příležitosti bydlet v anonymních městech, kde je jejich kasta na rozdíl od vesnic neviditelná. Mohou si v nich dovolit i jiná povolání, než byla do vínku dána jejich předkům. Neochota vyšších kast vzdát se své nadřazenosti ale přetrvává. Nechtějí na své pozice pustit jiné kasty a zároveň odmítají práce, které považují za nečisté Proti fenoménu nedotknutelnosti vedl na začátku dvacátého století jedno z nejvýznamnějších tažení Mahátmá Gándhí. Trpělivě vyzýval společnost, aby skoncovala s nerovností a diskriminací. Pro nedotknutelné dokonce zavedl nové, za mě velice krásné označení: haridžané, což v překladu znamená "Boží lidé". 

Hinduismus a indičtí bohové 

Hinduismus se řadí mezi nejstarší náboženství světa. Příznivců této víry je přes 900 milionů nejen v Indii, ale i v Nepálu, Pákistánu, Bangladéši či na Srí Lance. Termín hinduismus používali angličtí kolonizátoři, v Indii se nepoužíval, naopak rozšířený je název Sanátanadharma - tedy věčný řád Hinduisté věří v existenci božského principu "brahman". Věří v karmu a reinkarnaci - neustálý koloběh, ze kterého se dá za pomoci duchovního stavu mókšu vyprostit. Obecně platí, že člověk by měl dodržovat ta pravidla, která vyplývají z jeho společenské kasty. Do té se narodí na základě své minulé karmy, ta určuje i jeho povolání a budoucí partnery. Teprve v Indii jsme si uvědomili, že je hinduismus tak pestrobarevným náboženstvím, které spojuje napříč různé směry, sekty a hnutí. Osobně je mi velice sympatické, že nemá jednoho proroka. Indové věří, že všichni bohové jsou vyjádřením absolutního principu - že je jen jeden Bůh, kterého my lidé vnímáme různě a uctíváme ho v různých podobách. Po příjezdu domů jsem si musela k indickým bohům vyhledat informace, abych se v nich vůbec vyznala. Těch chrámů, které jsme navštívili bylo tolik a různých vyobrazení všech zástupců bohů a bůžků ještě víc. 

Tak tedy k těm indickým bohům - je jich nespočet. Někteří jsou vnímáni jen jako určité nálady, řekla bych "esence" boha. Do mocného světa těchto bytostí se člověk dostane, když se vymaní z věčného převtělování. Moc nad tímto světem, ale i celým vesmírem má Svatá trojice, kterou známe pod jmény Brahmá, Višnu a Šiva. K mému překvapeni se uvádí, že v hinduismu existuje přes 330 milionů bohů, ale neděste se, představím vám jen ty nejznámější: "Na Jeho příkaz Brahmá stvořil vesmír. Na Jeho příkaz Bůh Višnu udržuje vesmír. Na Jeho příkaz Bůh Šiva zničí vesmír."

Brahmá 

Brahmá je považován za stvořitele, za určitý počátek lidského světa. Dítě zrozené z lotosového květu svou nekonečnou myslí stvoří mnoho potomků. Později se přeměňuje na bohyni Gájatrí, aby zrodil samotnou lidskou rasu. I přes své záslužné činy však není v hinduismu příliš oblíbený. Traduje se totiž, že byl prokletý Velkým brahmánem Bhrigusem, který uspořádal velkolepou hostinu, kam pozval i bohy ze Svaté trojice. Brahmá byl ale velmi zaujatý božskými melodiemi své družky Sarasvatí (bohyně moudrosti, umění a hudby), a tak neslyšel, že je pozván. Marnotratný Bhrigus si myslel, že ho Brahmá ignoruje, a tak ho proklel a donutil lid, aby ho přestal uctívat. A opravdu, v Indii jsme našli jen pár chrámů věnovaných Brahmovi. Naopak, chrámů pro Šivu nebo Višnu jsou tisíce.

Višnu

Višnu zastává roli zdroje duchovních a hmotných světů. Kdykoliv je svět v nebezpečí, inkarnuje se jako Avatar, aby zachránil lidstvo před zkázou. Zjevuje se v podobě ryby, želvy, člověka, ale i neznámé bestie - Matsya - postavy se čtyřma rukama, jejíž vrchní část těla je lidská a spodní rybí. Višnovou družkou je Lakšmí, bohyně bohatství a moudrosti. Podle jednoho z příběhů byl jednou v dávných dobách udělen tomuto bohu těžký úkol - musel z lidí vybrat jednoho člověka, který bude po velké potopě udržovat lidské pokolení naživu. Nakonec zvolil člověka přezdívaného Manu. Pokud vás na tomto místě napadá souvislost s příběhem biblické potopy, tak uvažujete správně. Některé prameny uvádí, že Noe a Manu jsou vlastně jednou osobou. 

Šiva

Šiva je nejvyšší bytostí, nejlepším jogínem, tantrikem a meditátorem. Zároveň je ničitelem všeho, co brání duchovnímu vývinu, představitel nejvyššího dobra, všemocných kosmických sil, paradoxů a dvojznačnosti. Jeho družkou je bohyně Kálí. Podle hinduistů žije Šiva v Himálajích, za jeho domov je označována svatá hora Kailasa. S tímto božstvem se pojí známý symbol trojzubce, ale i hinduistické atributy jako třetí oko, půlměsíc, popel či posvátná řeka Ganga. Je mu zasvěcen býk jako věrný společník, na kterém kdysi jezdil. Uvádí se, že se jedná o nejvíce uctívaného indického boha, což bylo evidentní, chrámů zasvěcených Šivovi jsme totiž na své pouti navštívili nejvíc. 

Hanumán

Humán je potomek Himálaje, pochází z opičího království a má silný osobní vztah s bohem Slunce. Tuto postavu si možná pamatujete ze svých studentských let. Protože jde o poloboha popisovaného v eposu Rámájana, který pomáhá bohu Rámovi osvobodit jeho dceru z rukou zákeřných démonů. Na tapisériích a obrazech byl vyobrazován jako nadlidská bytost s opičím vzezřením. Hanuman je v Indii velmi populární a v mnoha kultech považován za převtělení samotného Šivy. Indové věří, že když se modlí k Hanumanovi, mohou se osvobodit od špatného vlivu Saturnu.

Ganéša

Ganéša je jednou z nejuctívanějších a nejpopulárnějších hinduistických bytostí. Byl k vidění snad všude a my jsme si ho velmi oblíbili a v podobě suvenýrů dovezli i domů. Je vyobrazován jako bůh se čtyřmi pažemi a sloní hlavou. Samotná sloní hlava má představovat věrnost, inteligenci a sílu. Z té většinou vyčnívá jeden kel, který odkazuje na schopnost překonat dualismus. Velké uši symbolizují moudrost a schopnost naslouchat. Zahnutý chobot dokáže odlišit skutečnost od iluze, přičemž jeho znak na čele symbolizuje vrozené umění měřit minulost a budoucnost. Velké břicho (to bylo sympatické hlavně mému muži), obsahuje vesmír a symbolizuje štědrost přírody a vyrovnanost. Čtyři ruce představují mysl, intelekt, ego a svědomí, kterých je Ganéša patronem. 

Tak a teď se v tom vyznejte! Indové jsou hluboce věřící, inteligentní lidé. Potrpí si na uctíváni tradic a obklopují se symboly, které jim, jak sami věří, přináší ochranu, hojnost a zdraví. Také náš průvodce Kool měl v autě několik takových atributů. Ovšem nádherné paví péro, položené na palubní desce vozu mě uchvátilo okamžitě, hned, jak jsem se "nalodila". Paví peří se často objevuje v legendách o božstvech a stejně jako samotní pávi, je v Indii symbolem prosperity, ochrany a nesmrtelnosti. Jedno jsem na naší pouti, která byla jednak lekcí cestovatelskou, ale hlavně duchovní, pochopila. Pro Indy a všechny vyznavače hinduismu představují tyto mocné bytosti samotný vesmír, vše, čím jsme obklopeni, i ty nejnižší lidské mravy a pudy - to všechno jsou indičtí bohové. 

Indie vám obrátí život naruby 

Indie je jiná snad ve všem. Spousta věcí, které bychom zde na první pohled odsoudili má svůj význam. Umím si představit, že jim člověk při dlouhodobějším pobytu časem porozumí a naučí se k nim chovat respekt. V mnoha oblastech se můžeme od těchto úžasných a tak hluboce věřících lidí učit. Tak třeba v Dílí mohou v zimě vstávat děti do školy o hodinu později. Indové respektují biorytmy přírody a škola tak začíná dětem až v devět hodin. Každé ráno se děti umyjí a dostanou barevnou tečku doprostřed čela mezi obočí (oblast třetího oka). Puntík představuje oko moudrosti. Svému nositeli má zajistit štěstí a vítězství, hlavním jeho úkolem je ale odvrátit nebezpečí, svody i negativní emoce, jako je závist či nenávist. Indové jsou také velmi silně vázáni na své rodiny a je pro ně prioritou si ve svém programu vyhradit čas, který tráví společně. Ten čas ale nepředstavují výlety, procházky nebo společné aktivity, jak bychom si představovali my na západě. Spíš jde o to být spolu, většinou v jedné místnosti a ten prostor vyplnit vzájemnou konverzací a jídlem. Indové milují jídlo, ale starší generace není moc otevřená jinému, než tradičnímu jídlu. Děti mají ve velké úctě své rodiče. Otec je hlavou rodiny a je skutečnou autoritou. O vztahu k rodičům jsme si povídali v Bombaji s kamarády mých synů, kteří nám zde dělali průvodce. Když viděli, jak se spolu bavíme a jak se k sobě chováme, přišel prostor i na toto téma. Chlapci sdělovali, že svoje rodiče milují, ale při komunikaci s otcem se mu například nikdy nedívají zpříma do očí. Vztah s maminkou je jiný, to platí všude na světě. Rodiny jsou si opravdu blízké. U chudších vrstev tomu přispívá i skutečnost, že často spí všichni v jednom pokoji, či dokonce v jedné posteli - některým ani nic jiného nezbývá. Není výjimkou, že kvůli omezeném prostoru musí někdo spát na zemi a střídají se. V Indii totiž neexistuje střední třída, jsou jen bohatí a chudí a právě to způsobuje velký propad ve vzdělání a ve vývoji vůbec. Indie respektuje tradice a tak zde stále platí "domluvené sňatky". Velkou roli hraje výše věna nevěsty. V Indii totiž každá žena odchází po svatbě do domu svého manžela. Je tam spolu s tchýní, manželkou bratra, pokud je bratrů víc, stará se nejen o tchána, ale také o ně - často žijí všichni pospolu na minimu metrů čtverečních. Tento úděl a nemožnost změny zpečetí ženin další osud. Kdyby měla rodina na větší věno, nemusí být žena provdána za chudého..Náš průvodce Kool nám vyprávěl, že ani on před sňatkem svoji nevěstu neznal. Láska přišla se svatbou. Ženu, kterou mu rodiče vybrali, začal velmi milovat až se víc poznali během společného vztahu. Něco takového, jako je model domluvených sňatků si my Evropané asi dokážeme jen těžko představit. Asi by vás nenapadlo, že o tom, jestli spolu muž a žena smějí vstoupit do manželství, rozhodují taková kritéria, jako je: barva kůže, dosažené vzdělání, vyznání či výška partnera (žena musí být menší než muž), ale třeba i horoskop! Samozřejmě vše má svůj vývoj a jak jsem psala, hodně záleží na sociálním postavení rodiny. A tak se dnes mladí lidé (z movitější vrstvy), mohou spolu spatřit už před svatbou. Pomocí videohovoru proberou důležité životní otázky a postoje a pokud jsou sympatie vzájemné a příznivý horoskop (alespoň z 80ti procent), lásce nestojí nic v cestě.  V opačném případě mohou sňatek odmítnout. Díky našemu průvodci Koolovi jsme pochopili, jak důležitou součástí života jsou nejen pro něho, ale pro celou indickou společnost horoskopy a astrologie. Bývají podkladem pro mnohá rozhodnutí a provází Indy prakticky celým životem. Využíváním horoskopů a numerologie se Indové snaží předcházet životním katastrofám a neúspěchům. Vlivem hinduismu věří totiž Indové tomu, že jejich budoucnost je předem jasně daná a rádi si nechávají číst z ruky. Čtení z ruky má v Indii tradici už 3 000 let. A tak ti, co na to mají, chodí pravidelně ke kartářkám a jasnovidcům, o které není v této zemi nouze. Samozřejmě je to jako s jakoukoliv jinou službou a je potřeba dobře vybírat. Dozvěděli jsme se, že v Indii existují dokonce čtyřleté studijní obory zaměřené na tuto oblast. To, že tady není těžké narazit na šarlatána, který nemá dar jasnovidectví a numerologii nestudoval, je myslím zbytečné zmiňovat. K lidem ze západu mají Indové všeobecně velký respekt a většinou jim neřeknou, že jim něco vadí nebo jim připadá nezvyklé. Západní kulturu si ovšem velmi idealizují - žijí v představě, že všichni lidé ze západu jsou velmi bohatí, proto jim neodporují a těší je, když se dostanou do naší přízně. Indové jsou neskutečně laskaví, hrdí a chtějí, aby se nám u nich líbilo. K veškerým otázkám, které na ně máme jsou otevření a to, že se o jejich kulturu zajímáme je jim milé. Děkuji za to, že poznáváme Indii zblízka. Krásnou a bohatou část planety s velkým duchovním přesahem. Zemi s neuvěřitelně pokornými a vstřícnými lidmi, obdařenými přátelskou a veselou povahou. Indie obrátí naruby všechny vaše představy o světě. Všechno je tady totiž stonásobně koncentrované, zážitky, emoce, barvy, náboženství, špína i chudoba. A nic s tím neuděláte… Ale když zklidníte svou mysl a otevřete se novým pohledům…Když se ztišíte a ukotvíte se sami v sobě…Nabídne vám mnohem víc, než kterákoliv jiná země.

Kdo vede naše kroky - sen o Indii 

Často se zásadní věci v našem životě započnou mnohem dřív, než o nich vůbec začneme uvažovat. Ani s výpravou do Indie to nebylo jinak …

Zase mají synové "toulavou" a tentokrát je láká daleká Indie. Nikdy by mě nenapadlo vydat se do těchto končin, vlastně po tom nijak zvlášť netoužím..jenže! Je to příležitost. Myšlenky v hlavě se stále vrací k tomuto šílenému nápadu a já už vím, že pro mě není cesty zpět! Vlastně můžu být ráda, že vezmou "matičku", jak mi s oblibou říkají, s sebou. Ve všem vidím zkušenost, proto asi miluju výzvy. S odstupem několika dnů si "náhodou" rozvzpomínám na sen, který se mi zdál asi před dvěma lety. Po probuzení jsem tehdy manželovi nadšeně popisovala, že jsem byla někde v Indii na tržnici. Všude kolem byla spousta barev, vůní, typických pachů, koření různého druhu i pouličních prodejců, kteří mi nabízeli mnoho suvenýrů, cetek a byli až neodbytní. Sen pokračuje a já se v něm jakoby přesouvám v čase a vím, že jsem součástí nějakého prastarého rituálu. Jedná se o zasvěcení jehož podstata spočívá ve zprůchodnění "otevření" třetího oka. Pocit, jakoby mě měli úzkým drátem prošťournout místo mezi očima. Dobře vím, že se to stane, jsem s tím smířená, vnímám takové zvláštní přijetí a vůbec nemám strach. V tomto okamžiku se probouzím.. Zajímavé, úplně jsem na sen zapomněla a teď se náhle vynořil. Že by byla naše cesta už dávno naplánovaná? A jsme to vůbec my, kdo řídíme naše kroky..? Jednou bychom chtěli někam vyrazit celá rodina, ale teď to ještě není možné. Celkem je nás totiž pět - máme doma výmarskou ohařku Barunku a protože už je to dáma v letech, potřebuje speciální péči. Manžel s ní tedy zůstává doma a bude se modlit za náš bezpečný návrat. Naše plány a výběr destinace se nesetkávají s úplným nadšením, a to nejen v rámci rodiny. Především proto, že jako vždy pojedeme, aniž bychom se očkovali a Indie je přece tak špinavá země s nejhoršími hygienickými podmínkami. A tak červíček někde uvnitř hlodá! Kdykoliv přijde na toto téma řeč, cítím, jak lehce narůstají moje obavy, přestože hluboko uvnitř dobře vím, že to tak má být a je to tak správně. Kdo mě zná a chodí na moje kurzy, ten dobře ví, že mám ráda karty. Doma jich máme spoustu, různé druhy a občas po nich sáhneme, když hledáme ujištění, odpověď. A tak jsem využila úplně nových karet a poslala nahoru otázku s prosbou o odpověď na to, v jakém duchu se bude ubírat a jakými energiemi bude opředeno naše indické putování? Karta, kterou jsem vybrala je krásná. Jmenuje se Strážkyně ochrany s podtitulem "odhoďte svá brnění". Cítím veliké uklidnění a nepochybuji o tom, že budeme v Indii pod ochranou. Všimnu si, že žena na kartě má na čele znázorněné třetí oko, tolik typické pro tuto zemi, vnímám to jako znamení a to mi stačí. O pár dnů později si stejnou kartu vytahuje i starší syn, který má celou výpravu na starost. Měsíc před odletem jsme nuceni udělat jedno z nejtěžších rozhodnutí. Pro duši Barunky už je velice bolavé být nadále v psím těle a tak přichází čas loučení. Hned nám to nedochází, ale postupně si uvědomujeme, že svým odchodem vlastně zařídila, abychom mohli putovat po Indii všichni, jako rodina. A zase se té velké duši, která nás toho tolik naučila, nepřestávám klanět. Vždyť ta naše holka i teď zajistila svým odchodem to, co dělala celý život: držela naši rodinu pohromadě, byla s námi na všech dovolených, výletech. A jako "náhodou" jdou ještě teď, krátce před odletem, dokoupit letenky pro manžela u všech letů, a že jich je se všemi těmi přestupy požehnaně! Je jasné, že ochrana v podobě karty nesmí chybět v mém batohu a cestuje s námi. Během indického putování jen tak, aby řeč nestála, ukazuji kartu našemu průvodci Koolovi a nestačíme se divit: Paví pera, kterými je žena na obrázku ozdobena jsou symbolem nejvyššího boha Ganéši. Také náušnice a náhrdelník jsou charakteristické pro jednu konkrétní oblast v Indii, kde jedině se vyrábí. Potisk na látce a její barva, jsou zase typické pro Džajpur...a tak bych mohla pokračovat…Všichni na to koukáme s otevřenou pusou. Jediná karta z balíčku dvaapadesáti karet, vztahující se k Indii a ještě propracovaná do takových detailů! It's destiny! Kool říká, že je to osud a mně teprve teď dochází skutečný význam karty! S láskou v srdci se zase dostavuje ten známý pocit, opět vnímám hluboký vděk a pokoru…dobře vím, že vše je jak má být.